Líbí se vám můj nový design...???

28. května 2008 v 17:40 | autorka Péťa
Hlasujte v anketě jestli se vám líbí můj nový design a ASHLEY SIMPSON...!!!!
 

Super blog Lucky...!!!☻

28. května 2008 v 16:52 | autorka Péťa

Krásnej příběh...tenhle si 100%přečtěte je hezčí než tamty ostatní...!!!

27. května 2008 v 13:24 | autorka Péťa
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hrbitove byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hrbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kterí obcas zašli na samý konec hrbitova s touhou najít neco zvláštního. Z náhrobku vyzarovala tvár dívky, která byla v té dobe, která náležela této fotografii, velmi štastná. Její úsmev byl tak krásný. Pred hrobem stál chlapec a smutne se díval na náhrobek, jenž mel ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš me vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvedavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tri hodiny, ani jednou se neotocil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvár té dívky. Pristoupila jsem blíž, abych mu videla do tváre. Uvidel me a and by me ani nevnímal, kdybych na nej nepromluvila. Byl hezký a mne se zdálo, že jsem snad hezcího kluka nikdy nevidela.Bylo divné, že takový kluk naní ted nekde na koupališti, kde by byl urcite obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uvidela jsem, že si s nekým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvedomila, že slova, která vypouští pres rty jsou urcena nekomu, kdo už na veky spí. Byla to slova pro tu neobycejne krásnou dívku. Šeptal neco, ale já mu nerozumela.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proc jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejradeji ztratila a nebyla toho svedkem. Poté položil kvetiny na hrob, otevrel lucernicku a zapálil svícku. Vyndal z kapsy kapesník, otrel si oci a zahlédl mne. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma ocima se na me podíval. Byl to pohled velice smutný, ale mel sametove mekký hlas. ,,Ahoj, neco potrebuješ?" promluvil na me. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se me znovu a v tom jsem se rozbrecela. Šel ke mne, rekl, at nebrecím, že život je zlý. Dovedl me k lavicce a pujcil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promin, já nechtela," rekla jsem. ,,To nic," rekl a zacal mi vyprávet svuj príbeh.
,,Jmenovala se Klárka. Zacali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslave. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Pripadala mi jako bohyne, kterou mi nekdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domu. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnu. Po pul roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodine jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, témer jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám ríkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprável, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brecela jsem a brecel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svedky naší rozmluvy.
Jeho oci meli takový divný smutek a žal, jaký jsem ješte nikdy nevidela. Bylo zvláštní, videt brecet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu práve rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chate rodicu a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vode milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zustali sami.
Udelali jsme si slavnostní snídani v tráve a v té chvíli jsem byl nejštastnejší clovek na svete." Když dokoncoval vyprávení, zpomaloval vety a oci se mu zalévaly slzama. Potom zacal vyprávet ten smutný den... ,,Bylo práve takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do prírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo vetšinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Mela úplne nové šaty a vlasy krásne rozevláté. Byl jsem štastný... Vecer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a ríkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skoncila, jeli jsme domu každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Prišel jsem domu a šel spát. Uprostred noci mi zvonil telefon, do nemocnice privezli težce zranenou dívku, která si preje, abych tam prijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam dobehl. Otevírali mi dvere a dívali se na me utrápene. Dobehl jsem do jejího pokoje. Okolo postele sedeli rodice. V jejích ocích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Rekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodice a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, rekla: ,,Za všechno, co jste pro me udelali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se težce nesl pokojem, rekla: ,,Moc te miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi nekdy kopretinya nenechávej muj hrob prázdný. Navždy te budu milovat. Mela jsem vás všechny moc ráda, rodice, tebe, jediného v mém živote." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma ocima slazama ji podpíral. Já vybehl ven, zacali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtel jsem umrít. Dávali ji jen malou nadeji.
Celou noc jsem prochodil a nevedel, zda ješte žije.Svítalo a nastával nový den, ale me bylo moc divne.
Zemrela brzy ráno na vnitrní krvácení. Naposledy mne dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbe a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtel jsem verit, že moje jediná zemrela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý mesíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu štastní. Bylo mne všechno úplne jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vycítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý ridic.
A ted už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a ted bež a nech me tu samotného."
S temito slovy se se mnou rozloucil a já cítila, jak se propadám nekam hluboko a nechce se mi zpet. Jak je ten život nespravedlivý!
Ješte nekolikrát jsem se s ním videla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zustali jsme prátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul cas a Martin má ted na hrobe každý den kytici kopretin jen ode me. Je to práve mesíc, co se zabil v aute. Všichni mu ríkali ,,sebevrah", ale jen já jsem vedela, proc to udelal. Bylo to pro neho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hrbitove je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...
 


Nemoc...!!!

27. května 2008 v 13:15 | autorka Péťa
Dnes jsem te postrádal ve škole, kde jsi byla?
Devce- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - [Oh] Vážne? Ty?
Devce - Nic zvláštního.. každorocní prohlídka
Kluk - [Oh]
Devce - Tak… co jsme dnes delali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisku
Devce - OK dobre
Kluk - Jo….
Devce- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Devce- Jak moc me miluješ?
Kluk - Víš že te miluju víc než cokoliv!
Devce - jo…
Kluk - Proc ses ptala?
Devce- ….>mlcí<…….
Kluk - Je neco špatne?
Devce- Ne, všechno je v porádku
Kluk - Dobre
Devce - Jak moc ti na me zaleží?
Kluk- Chtel bych ti dát celý svet v úderu srdce kdybych mohl..
Devce- Chceš?
Kluk - Samozrejme že ano! >povzdech< je neco špatne?
Devce - Ne všechno je v pohode
Kluk - Urcite?
Devce- Ano
Kluk - Dobre.. já doufám..
Devce - Chtel bys pro me zemrít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe treba zastrelil milácku.
Devce - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale ted vážne , není neco špatne?
Devce - Ne.. Já sem v pohode, ty si v pohode , my jsme v pohode, všechno je v pohode.
Kluk - ….. ok
Devce - Dobre.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobre .. Ahoj.. MILUJU TE
Devce - …. Taky te miluju , pa
DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk - Cau, nevidel si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani vcera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc mela obsazeném telefon..
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky nekdy jsou..
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ješte ríct …
Kluk - Tak dobre.. Musím jít na Anglictinu , uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = veda… nepodstatný)
TU NOC
crrr-
-crrr-
-crrr-
Devce - Prosím?
Kluk - Ahoj
Devce - [Oh] cau
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Devce - [Oh] Musela jsem jít na nejaký vyšetrení
Kluk - Jsi nemocná?
Devce - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk - Pockám
Devce - Muže to trvat dlouho.. zavolám Ti pozdeji
Kluk - Dobre… Miluju Te milácku
>>Hodne dlouhá pauza<<
Devce - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk - Cože???
Devce - Je to to nejlepší co pro nás ted mužu udelat
Kluk - jo?
Devce - Miluju te
>>klik<< ((položení sluchátka))
DEVCE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY
Kluk - Cau vole…
Kamarád - cau
Kluk - Co se stalo?
Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - ne
Kamarád - Takže si neslyšel?
Kluk - Neslyšel co?
Kamarád - Hmm , nevím jestli bych mel být ten co ti to rekne
Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468
Kluk - ok
PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO CÍSLO
Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddelení
Kluk - [Oh] musel sem si splést císlo … Sháním svojí kamarádku
Hlas - Jaké se jmenuje pane?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné císlo, to devce je jednou z našich pacientek
Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas - císlo jejího pokoje je 646 budova A , oddelení 3
Kluk - CO SE STALO?
Hlas - Prosím prijdte a mužete ji videt
Kluk - POCKEJTE! NE!
-tuuuuuut-
-tuuuuuut-
KLUK JDE DO NEMOCNIC..DEVCE LEŽÍ NA NEMOCNICNÍ POSTELI
Kluk - Panebože! Jsi v porádku?
Devce - ……….
Kluk - Milácku! Mluv se mnou!
Devce - Já…
Kluk - Ty co? Ty CO?
Devce - Mám rakovinu… a žiju na prístrojích
Kluk -…….. (strašne moc se rozpláce ) …….
Devce - Dnes mi ty prístroje odpojí ….
Kluk - CO??
Devce - Chtela jsem ti to ríct.. ale nemohla jsem
Kluk - Nerekla si mi to?!
Devce -Nechtela jsem ti ublížit
Kluk - Ty mi nikdy nemužeš ublížit!
Devce - Chtela jsem jen videt že cítíš to stejné co já .
Kluk - ??
Devce - Miluju Te víc než cokoliv! Chtel bych ti dát celý svet v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe treba zastrelil .
Kluk - ……
Devce - Nebud smutbý , miluju Te a porád tady budu s tebou
Kluk - Tak proc si se se mnou rozešla?
Sestricka - Mladý muži.. návštevní hodiny jsou u konce
KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DEVCE JE ODPOJENO OD PRÍSTROJU A UMÍRÁ:Ale co chlapec neví je proc mu devce kladlo ty otázky, chtela aby to rekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že vedela že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetrí.

CD s nadějí...!!!

27. května 2008 v 13:14 | autorka Péťa
Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevylécitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umrít. Žil stále jen stáhnutý v dome, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale mel dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou ctvrtí, videl množství obchodu. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uvidel nádherné devce, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevrel dvere a vstoupil dovnitr. Nedíval se po nicem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k prepážce, kde stála. Podívala se na nej a s úsmevem se zeptala: "Mužu vám nejak pomoci?" Behem toho si myslel, že je to ten nejpeknejší úsmev, který ve svém živote videl. Pocítil potrebu ji políbit práve v tomto momentu. Koktave ji odvetil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez premýšlení vzal první CD, které uvidel a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se devce zase s úsmevem. Odpovedel že ano a kýval souhlasne hlavou; ona šla dozadu a pak prišla se zabaleným balíckem, který mu predala. On si jej vzal a opustil obchudek. Odešel domu a od toho dne navštevoval tento obchod každický den, aby koupil nejaké CD. To devce stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domu, položil je nerozbalené do šuplíku. Príliš se stydel, než aby pozval to devce, aby si s ním vyšla. Ackoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážne k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním císlem a vybehl z obchodu ven.
...Crrrrrrr!!!
Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto znicená zacala plakat a rekla: "Ty to nevíš? ... Vcera zemrel."Bylo príliš dlouho ticho, až na plác matky, který se ve sluchátku ozýval. Pozdeji vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej pripomnela. Rozhodla se zacít s trídením jeho vecí. Otevrela šuplík a k jejímu prekvapení se tam tycily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvedavá, bylo tam tolik k videní a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a zacala rozbalovat CD a našla u nej priložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a zacla císt. Stálo na nem: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtel by sis se mnou nekdy vyjít? Mám te ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevrela matka ješte jedno CD a i z nej vypadl list papíru, jako ze všech balícku ... na všech bylo napsáno to samé.

Zase se sejdem...!!!

27. května 2008 v 13:11 | autorka Péťa
Šla jsem po škole domu.Vzala jsem si kolo a chtela jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na neho.Na to,jak se líbáme..jak me objímá.I pres foukání vetru me zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmelo a já pocítila chlad.Takové divne zamrazení.Predzvest neceho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem premýšlela o nás. Co bude dál.
Z premýšlení me vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžite jsem se probrala a zjistila, že pár metru prede mnou do sebe narazily dve auta. Jedno z nich mi bylo povedomé.Nee!!!!!
To nemuže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykrikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V aute sedela jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a cekala, až prijede sanitka.
Michal otevrel oci a podíval se na me. Usmál se. Já také. Rekl mi dve nejkrásnejší slova na svete,
jeho poslední slova:Miluji te.Já tebe taky rekla jsem se slzami v ocích.
Rozbrecela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na nem a objímala ho. Zdálo se mi to jako vecnost, než dorazila sanitka.Vyslechli me, co se stalo, ale já nemela sílu mluvit. Jen jsem brecela. Porád jsem opakovala jen slova on a umrel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uvidela jsem to místo.
Ten krížek s kvetinami, které tam každý druhý den nosím. Brecela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemrel. Už nikdy mu nebudu moct ríct do ocí Miluji te. Nikdy už nepujdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji te slyšela jsem vykriknout svuj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

Už nikdy zpátky...!!!

27. května 2008 v 13:08 | autorka Péťa
Podívala se naposledy z okna...prosila at se príjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevne verila že príjde! Cekala....cekala týden, dva, mesíc! Bolestive snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na nej, že za ní ten den prijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Sedela na posteli a hrde zadržovala slzy....vedela...že NEPRIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevedela kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestacila pouhá myšlenka na nej, nemela pro co žít!!! Najednou se zastavila pred velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si klicku okolo krku. Naposledy prosila at prijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, duvod proc žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uvidela JI (smrt). Už tam na ni cekala, cekala až ukoncí svuj život! Natáhla k ní ruku... Stací tak málo, jen kousícek k smrti! A v tom ho z dálky spatrila. Byl na druhém konci louky a vydešene na ni koukal. Blikla v ní jiskricka nadeje....byla tak blízko k smrti.....zacala JI naléhave prosit aby mu mohla aspon pohlédnout do tváre! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlcky koukala, jak tam její láska stojí. Proc nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k nemu ruku....,,Je pozde, moc pozde...." špitla. Vedela, že ONA se vrátí....že pro ni prijde! A mela pravdu, vedle ní ONA stála, a cekala....,,JE CAS " rekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ješte ne, on me zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla štastná...prišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udelala letmý pohyb prstu k sobe...Kluk roztáhl náruc, a ona plne rozhodnuta chtela jít k nemu. Kámen, na kterým stála byl ješte kluzký od dešte a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Pred ocima se jí mlžilo, jen malou škvíreckou v zamlžených ocích koukala na svojí lásku, která k ní bežela a neco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých ocí, aby zustaly otevrené...aby ho mohla videt!! Toho, kvuli kterému tady je, kvuli kterému je ted s ...lano ji reže to krku, vlasy ji vlají do obliceje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TE " uslyší od nej ty nejhezcí slova na svete...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oci......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brecí...brecí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtel dát, brecí a prosí o odpuštení, brecí a kricí....kricí svou bolest! Kricí, že neprišel drív...že ji nezachránil! Kricí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál prijít drív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevedel že to srdce se snažila držet i pres rány otce pohromade....kvuli nemu!! Kricí, brecí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VEDET!!

Proč...???

27. května 2008 v 13:03 | autorka Péťa
Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.
"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Co používáte jako domovskou stránku...???

27. května 2008 v 12:44 | autorka Péťa
Já teda osobně používám seznam a vyhovuje mi xD a co používáte vy....??? hlasujte v anketě...!!!

Hello Kitty

27. května 2008 v 10:49 | autorka Péťa
xxxxxxxxxx

Další články


Kam dál